Hra se v předškolním věku stává hlavní, nejpřirozenější, vůdčí činností. Je to forma činnosti lišící se od práce i od učení. Obsahuje řadu aspektů – poznávací, procvičovací, emocionální, pohybový, motivační, tvořivý, fantazijní, sociální apod.
Formou hry vedeme děti k osvojení dovedností potřebných pro život, napomáhání k obnovení sil, uvolnění. Hra je jednou ze základních potřeb dítěte. Uplatňuje se při ní vnitřní motivace dítěte. Dítě si hraje podle vlastních představ a vlastní volby, motivem hry není výsledek, ale vlastní proces, má pouze osobní význam, hlavně pro intelektuální a citový vývoj, pro rozvoj fantazie a představivosti (např. krabice může představovat dům, pokojíček atd.).
Hra souvisí s tvůrčí, fantazijní a uměleckou schopností člověka.
Hra však nemá být předem “naprogramována”, nesmí se ztratit podstata hry – její spontánnost, objevnost. Tvořivost a volnost se snažíme podporovat přirozeně.
Hru lez podporovat tak, že se zúčastníme hry, kterou dítě samo započalo a nenásilně ji obohacujeme. Je to také cesta k porozumění vnitřnímu světu dítěte, k pochopení jeho obav, starostí i radostných prožitků. Každé zdravé dítě si hraje a hra je pro jeho zdravý psychický vývoj nezbytná. Do tří let si dítě většinou hraje samo, manipuluje s předměty, hračkami, okolí příliš nevnímá. V průběhu předškolního věku přechází do hry individuálně ke hře ve společnosti druhých, postupně se vytvářejí herní kolektivy.
Koncem předškolního věku hra nabývá na kolektivním charakteru, dítě spolupracuje s druhými, dokáže se podřídit.
Kdo si hraje, zlobí méně 🙂